Z pohádky se rychle stane horor.

Jsem člověk, který se na okolí pořád jen usmívá. Ten, na koho se každý spolehne. Možná právě proto mi tak dlouho trvalo přiznat si, že pomoc potřebuju i já.

Tohle je můj deníček. Místo, kam píšu, když přijde chtíč. Píšu sem i tehdy, když to nezvládnu a zase ujedu - chci, aby každý, kdo to čte, věděl, že jsem zakopl. Bez příkras.

Chtíč nikam nezmizel. Pořád je tady, vedle mě. Proto píšu - abych si kdykoliv mohl přečíst, proč to dělám.

Zůstávám v anonymitě. Nedovolí mi z ní vystoupit má povaha a stud. Ale jedno vím jistě: chci o tom konečně mluvit nahlas.