Jak to začalo

Chci vám vyprávět příběh. O tom, jak se z mého života stalo místo, kde byl kokain na každém rohu, kam jsem se podíval.

A jestli tuhle drogu teprve zkoušíte, možná vám to bude znít jako pohádka. Mně taky zněla. Jenže z téhle pohádky se hodně rychle stane horor.

Tento příběh je totiž později hlavně o tom, jak se z života stane ráno, kdy hledáte prázdné sáčky, abyste z nich vyškrábali poslední zbytky.

O tom, jak před každou návštěvou musíte rychle schovávat ty prázdné sáčky, váhu a věci na říznutí.

O tom, jak v absťáku škrábete černý jídelní stůl, který opět přes týden změnil svou barvu na bílou.

O tom, jak kouříte vlastní nedokouřené vajgly, protože už nemáte ani na cigarety.

A proč jsem se rozhodl o tom psát? A proč anonymně? Upřímně — sám nevím, co od toho čekám. Asi je to moje sólo terapie na mé cestě k čistému životu. Deníček, kde už nechci lhát sám sobě. Místo, kde mě někdo pověsí na pranýř, jestli zase sejdu z cesty. A možná je to hlavně tím, že o tom potřebuju konečně s někým mluvit — jenže stud mi nedovolí ukázat tvář ani tady.

Chci tímto pomoci hlavně sobě, ale jestli to třeba pomůže i někomu dalšímu, budu šťastný.

Celý život jsem ten typ člověka, co se pořád usmívá, drží náladu, pomáhá ostatním. Ten, na koho se každý může spolehnout. A možná až moc — protože lidi časem přestanou vidět, že jste hodný, a začnou toho využívat. Vy pomáháte dál, protože to tak prostě máte. Protože říct ne neumíte.

Všichni kolem — i ti nejbližší — si myslí, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Že se pořád jen směju. Že žádné starosti neznám.

Jenže jako každý i já mám své démony. Usmívám se navenek a uvnitř to dávno hoří.

A možná právě proto mi tak dlouho trvalo přiznat si jednu věc — že ten, kdo pořád pomáhá všem ostatním, sám zoufale potřebuje pomoct.

Začalo to nevinně. Asi jako u všech. Jednou za půl roku na nějakém velkém fesťáku. A víte co? Když na to zpětně vzpomínám, bylo to úžasné. Mít tu vůli a dát si jednou ročně pořádnou cocaine session, nebudu se na sebe ani trošku zlobit.

Ale já už bohužel vím, jak to chodí. Že tohle prostě nejde.

Už vím, že chtíč po téhle droze je stokrát silnější než ta nejpevnější vůle.

Kokain byl pořád dostupnější. Z půl roku se stal měsíc — bílý prášek nesměl chybět na žádné větší akci. Z měsíce se stal týden.

Tak rychle to jde.

A pak přijde okamžik, kdy už na párty nenecháte pěti klíště za pivo a panáka, ale dvojku za sáček, abyste byli úplně nesmrtelní — a další dvojku pak utratíte za chlast.

Jo, vzpomínek mám spoustu. Těch dobrých i těch, za které bych se nejradši už neviděl.

A jednou na to určitě budu vzpomínat jako na zprvu úžasnou párty, ze které se stala těžká životní lekce.

Takže ruku na srdce. Jestli se v tomhle poznáváte právě teď, prosím, přestaňte. Včas. Dokud to jde.

Já nepřestal. Myslel jsem, že to mám vše pod kontrolou.

A dodnes lituju, že si mě tehdy nikdo nevzal stranou, nedal mi pár facek a neřekl: nech toho, nebo si zničíš celý život.

Ještě jedna věc, než pro dnešek skončím.

Každý další díl začnu počtem dní, co jsem čistý. Je to moje motivace — to číslo. Nechci ho vynulovat. Chci se dívat, jak roste. Jak se z jednoho dne stanou tři, ze tří třicet, a jak tu jednou, snad, bude stát „rok čistý". Chci ten den zažít. Chci ho napsat sem.

Ale buďme k sobě upřímní. Možná zase uhnu. Možná přijde den, kdy budu zase škrábat ten stůl a nenávidět se za to. A jestli se to stane — neuteču. Nebudu to tajit, nebudu mazat, nebudu dělat, že se nic nestalo. Sednu si sem, podívám se vám i sobě do očí, a s čistým svědomím napíšu další díl. A začnu od nuly. Nultý den. Zase od začátku.

Protože to číslo nahoře neměří, jak jsem dokonalý. Neměří, kolikrát jsem spadl.

Měří, že jsem pořád tady a pořád bojuju.

A dokud ho píšu, tak jsem nepřestal. Dokud ho píšu, je naděje.

Pro dnešek končím. Už jen tohle dostat z hlavy na papír mě stálo neskutečné množství vnitřní síly.

Ale budu pokračovat. Chci celý svůj příběh dostat na papír, abych se k němu mohl vracet. Protože ten chtíč nikam nezmizel. Pořád je tady, vedle mě. Je velký a straší mě každý den.

Jenže teď už vím jednu věc — musím s ním začít bojovat. A vím i to, že to není neporazitelné monstrum.

Proto píšu. Abych si mohl kdykoliv přečíst, proč tohle všechno dělám.